Téhle otázky se tu ož pár témat dotklo, ale zkusím sem napsat přímo "naše problémy" a snad mi na ně někdo odpoví. Sice se to v řadě věcí týká těch "profesionálních věcí", na které se má ptát veterinářů, ale... s těmi máme zkušenosti vyloženě bídné.

Před 14 lety si babička přivezla prostředního pudlíka z útulku. Prý mu byly asi 2 roky. Nechtěl žrát, ale postupně začal, i když hubenější byl pořád. Po smrti babičky (před 4 lety) si ho vzali rodiče. Byl hodně smutný, apatický, a tak ho maminka "předělala" na domácího mazlíka bydlícího v obýváku, který je nejšťastnější, když má kolem sebe co nejvíc členů rodiny pohromadě. Co bydlel u nás, stalo se mu několikrát, že měl strašné křeče břicha. Válel se po zemi, plazil se po břiše. Pomohlo, když ho táta trochu "vytřepal" ve vzduchu, vynesl ven a chodil s ním po zahradě. Pak už chodil Akim sám a do dvou hodin byl v pohodě. Od té doby nedostával žádné kosti, ze kterých to prý mohl mít. Jeden veterinář nás nutil na hodně drahou operaci, která se prý vždycky nepovede, další tvrdil, že je to neprůchodnost střev, na kterou stejně umře, třetí vyhrožoval s rakovinou. Akim byl jinak veselý, čilý, pouze když se mu tohle stalo, vypúadal na umření, ale pak to zase přešlo a pohoda. Pak dostal zánět dásní a postupně mu vypadala většina předních zubů. Sice jsme mu zuby nechali několikrát čistit, bral i pilulky, ale od nás si zuby čistit nenechal. Žral ale dál normálně, jen už "tekutější stravu". Letos v létě sestře "zmizel v lese". Mysleli jsem, že utekl, pročesávali jsme les, ale Akim nikde. Na zavolání nikdy neštěkal, a tak ho táta našel až po dvou dnech - náhodou, tak, kde jsem nikdo nehledali. V ostružiní mezi cestou a silnicí, kudy jsme chodili celé ty dny chodili sotva 10 metrů od něj. Totálně dehydrovaný, ale šťastný. Od té doby byl zmatený, divně klepal přední levou nohou, ale to už se nějak rozhýbalo. Táta tvrdí, že musel mít nějakou mrtvici. Od té doby zabloudí klidně i u nás v bytě na chodbě nebo v obýváku, cestou od domu k vratům a tak. Od té doby postupně přestává žrát, teďf už se ani sám nenapije. Táta mu stříká vodu do tlamy ustřiženou injekční stříkačkou a každý den se do něj snaží dostat aspoň pár lžiček kondenzovaného mléka nebo té lahvičkové kompletní stravy pro ležící pacienty. Pes už je jako chrastítko - váží sotva půlku, co dřív, "plešatí" na hlavě a na zádech, celé dny prospí, když se vzbudí, sotva se postaví a je čím dál tím zmatenější, hodně se mu zhoršil zánět dásní a asi mu nějak přešel i do očí, protože z těch mu teče čím dál víc hnisu, i když mu je vytíráme několikrát denně. Jeden veterinář prohlásil, že je starý a stejně chcípne a hned vytáhl injekci, že nám ho uspí, což táta kategoricky odmítl. Druhý zase nabízel drahou operaci, ale naši řekli, že z narkózy už by se neprobral, takže operace pochopitelně nebyla.

Je pravda, že už je Akimovi aspoň 16 let, čili už má nárok být "starý a nemocný", ale nevím, jestli ho tímhle zoufalým udržováním spíš netýráme (i když... já bych ho na injekci také odnést nedokázala), což už nám řeklo hodně lidí. Taky komentáře typu "ty jsi ještě nechcíp?" "milujeme". Co máme dělat? Je podle Vás nějaká šance, že našemu pudlíkovi bude ještě někdy líp? Všichni se s ním skoro pořád chodíme mazlit, táta s ním pořád chodí "na procházky" i když jejich délka je maximálně 200 metrů tam i zpět, když je hezky, má na zahradě pytel a deku, kde leží (a osušku přes záda, aby nenastydl, kterou si nesundavá a sám si dokonce hlídá, aby mu nespadla, když si přelehává), stříkačkou je napájený aspoň třikrát za den, krmený aspoň dvakrát, trávení mu asi funguje, protože nějaké bobky z něj lezou (pravda, nejčastěji na koberec nebo do jeho pelíšku)... Je milosrdnější ho takhle opečovávat nebo ho nechat zabít?

Já myslím,že až nebude chtít dál žít,tak si sám "řekne" a vy to poznáte.Ale musím vám složit hlubokou poklonu a obdiv,že se umíte postarat a připravit ho na poslední cestu.Občas mu do té stříkačky dejte i trochu bujonu.

Děkuji za radu. Mohl byste prosím trochu upřesnit ten bujon - co to má přesně být? Dřív polévky vyloženě miloval (a čím víc nudliček v nich bylo, tím líp), ale před tím, než přestal žrát úplně (on by možná žrát občas i chtěl, občas jde i hledat tam, kde míval misky a kde má pořád aspoň misku s vodou, ale jazykem už si do tlamy nepodá ani tu vodu), na polévky koukal, jako kdyby ta polévka chtěla sežrat jeho. Tak dostával lžičkou paštiku a mazací sýry, vařené namleté maso a podobně a nebo lízal z misky nastrouhaný tvrdý sýr. Jestli mu dávat jenom vyvařenou vodu z masa... v tom asi moc živin není a tátovi při "krmení" polkne vždycky maximálně čtyřikrát nebo pětkrát a pak už nechce, čili z toho by živiny nebyly. Ale třeba by tím šlo nahradit tu vodu, to je fakt, to polkne někdy i víckrát.

Určzě čistý vývar z masa a zeleniny,ale jen střípek soli a podávat to občas místo vody,přeci jen to nějaké bílkoviny a tuky obsahuje.A zkuste do něj dostat nějaké B vit.-nejlepší by byla B12,ale to byste mu to museli píchat,tak raději obyč.Bkomplex.

Díky za radu, určitě to vyzkoušíme. Aspoň bude mít Akim nějakou změnu.

Tabletky se už do něj nedostanou (dřív jsme mu je dávali v mazacím sýru, ale ten už není schopen polknout ani v malých kouscích), ale všechny vitamíny by měl mít v tom "zázračném přípravku" Nutri... (celé jméno si teď nevzpomenu). Ten známe, protože ho měl děda, když nemohl jíst při komplikacích s Anginou pectoris. Je to lahvička 200ml za 40Kč a má to dost dlouhý seznam, co to všechno obsahuje, mají v tom být všechny hlavní vitamíny a minerály, i když jejich obsah je pochopitelně kalibrovaný na lidi a ne na psy (a také našemu "jedlíkovi" vydrží jedna lahvička minimálně na dva dny). Byl to pokus, který napadl tátu a vyšel, i když zbytek rodiny se na krmení psa něčím s vanilkovou nebo jahodovou příchutí díval dost skepticky. Ale vypadá, že mu to docela chutná a že už si zvykl i na nový způsob krmení a pití, i když je to pořád obřad.

Nejlepší B-vitamíny pro psy je asi obyčejný Pangamin. Ten Akim dřív miloval, protože mu ty pivovarské kvasnice asi voněly. Taky objev náhodou. Sestra brala Pangamin kvůli pleti a Akimek za ní pořád chodil a žebral, až mu dala "na ochutnání" a od té doby se spolu dělili. ;-)

je to asi Nutridrink... to by mohlo fungovat... jinak je pejsek veselý? Projevuje radost za života? Vítá vás? myslím že čas na utracení je v okamžiku kdy má pejsek bolesti kterým nedokážete zabránit nebo když si o to řekne sám.. třeba tím, že krmení odmítne

Také skláním poklonu. Jde vidět, že tento psí živůtek pro vás mnoho znamená.

Dovolím si udělat malinkou odbočku. Moje kolegyně bydlí v jednom domě s tchýní a ta tchýně vlastnila jezevčíka. Vlastnila je lepší slovo než měla, protože fenka si žila svůj život, dostávala pravidelně najíst a napít, jinak se jí její panička moc nevěnovala. Moje známá měla k fence taky trošku odměřený vztah, ale bylo jí ji na druhé straně líto, takže se fenečkou nějakým způsobem zabývala. Např. byla jediná, kterou fenka nechala podat jí léky, či ostříhat drápky. Také s ní chodila na procházky. Fenka zestárla, nohy přestaly poslouchat, na boku se jí vyvalil nádor a začala mít stavy, kdy vůbec nevnímala. Její panička začala nabádat mladší členy rodiny, aby nechali fenku utratit (ona by v téhle věci patrně nehnula prstem). Všichni byli pro, jen moje kolegyně pořád váhala, za což si vyslechla doma svoje.
Jak to dopadlo? Fenečka si o své smrti rozhodla sama. Večer předtím seděla se vznešeně vztyčeným krkem a zkoumala okolní přírodu. Druhý den ráno si vyštěkala v neobvyklou hodinu vypuštění na dvorek, celý ho pomaličku obešla, zastavila a očichala všechna známá místa a potom ulehla a bez jediného vzlyku usnula.
Kdo to nejvíc obrečel nebyla její panička. A je velice zajímavé, jak se to velice dotklo člověka, který si ty city k pejskovi dřív ani nepřipouštěl. Kolegyně je velice ráda, že nedala na řeči ostatních a nechala fenku rozhodnout samotnou.

Nechci tímto říkat, že nejsem pro usnadnění odchodu pejsků z tohoto světa, jen se mně to dotklo, tak jsem se chtěla podělit.

Mno tak snad si nezasloužím ukamenování, ale podle mne, pokud je to tak jak popisujete o čemž nepochybuji, tak si myslím, že by byl čas pomoct mu od bolesti.
Udělal pro vás jistě mnoho dobrého a dal spoustu radosti. Snad si tedy zaslouží, aby jste mu pomohla od trápení. A podle mne, když už se nedokáže pejsek sám nažrat a napít a nedokáže se už ani pořádně vyvenčit, je čas mu pomoci od trápení a ukončit ho. On vám nemůže říct, kde ho co bolí a jak moc a když už si nedokáže ani sám nabrat vodu jazýčkem ačkoliv by moc chtěl.... to už je i podle mne trápení pro to zvíře a to si jistě nezaslouží. To je můj pohled na věc tedy.

ta zmatenost je stářím, já měla pudlíka 15 letého, byl by žil ještě déle,ale zakousl mi ho RTW. neviděl, neslyšel,ale měl dobrou kondici,takže žádnými chorobami netrpěl. ale podle toho co píšete,tam může být ještě nějaká souvisejíci nemoc, jako třeba ledviny,taky to plešatění .já bych zkusila nějakýho rozumnýho veta.já chodím v praze k mvdr.srbovi tel 272705120. byla jsem u něj i s kočkou, které bylo 19 let, měla problémy s ledvinama, nejen že mi nedoporučil uspání,ale snažil se jí pomoct, měla ledvinovou dietu, ještě tři dny před smrtí dostala vitamínové injekce aby se zvedla,to bohužel už nepomohlo,umřela mi doma na stáří.
ta zmatenost je stářím, mozek nefunguje jako dřív,to je normální,ale to ostatní je spíš nemoc nebo špatná funkce nějakých orgánů. ty zuby mýmu pudlikovu taky vypadávali,takže jsem přešla na měkkoi stravu.

Jo, je to Nutridrink. Ach jo, v mém věku a už skleróza... ;-)
Veselý nevím, ale připadá mi docela spokojený. Hlavně když ví, že jsme blízko, aspoň někdo z nás. Nejspokojenější je o víkendech, kdy je nás doma nejvíc (to přijede i sestra s přítelem, na zahradu přijdou teta a strejda a dost často s sebou mají svoje vnoučátka). To vždycky vyloženě obživne a spí i podstatně méně než když je doma přes týden jenom sám s mamkou. Pozná, kdy se někdo chystá odjet nebo odejít a z toho je smutný. Vždycky si dost potrpěl na pochvaly (dřív bych nevěřila, že i pes může být ješitný), teď je na našem zájmu vyloženě závislý a v postatě už ho nic jiného než naše pozornost nezajímá.

No, žrát přestal, protože z nějakého důvodu přestal být schoný sám polykat a žrát to, co měl v misce. To opravdu nevíme, čím může být, jestli nějakou tou mozkovou mrtvicí, jak říká táta, nebo jestli má něco s krkem. Když už nezvládal ani tu paštiku nebo mazací sýt a ztrácel se před očima, zkusil táta tu lžičku a injekční stříkačku. Nejdřív nechápal a nelíbilo se mu to, ale teď už na to "mají svůj systém" a Akim dokonce vypadá, že se na krmení těší. Mamka dokonce říkala, že se jí trochu sám napije vody z dlaní, ale musí mít hlavu nahoře, jinak ji jenom "míchá" jazykem.

Starý už je, ale stejně si neumím představit, že nám "řekne", že končí. Spíš čekáme takové to, že jednou sám prostě usne a už se neprobudí. :-(

Kamenovat nebudu, protože tohle nám říká hodně lidí. Ale jako argument většinou uvádějí jen to, že se starým psem jsou jenom starosti, že k ničemu není, smrdí atd. No jo, domovy důchodců a LDNky se pro psy ještě dělat nezačaly, tak se to řeší injekcí.
Mně přijde správnější přirozená smrt, ale přiznávám, že si také nejsem stoprocentně jistá, jestli je tohle "udržování" správné a jestli netrpí. Ale vypadá vždycky tak šťastně a spokojeně, když ho pohladím, že bych ho k veterináři (které mimochodem nenávidí všechny) na poslední injekci vzít nedokázala a v naší rodině by to nedokázal nikdo. Asi jsme slaboši.

Tvůj pudlík také začal být zmatený ze dne na den? U nás to byl vyloženě zlom. Ta jedna vycházka, kde se ztratil necelých 15metrů od cestičky, po které s ním sestra šla, a už se nedokázal vrátit. od té doby zabloudí úplně všude, neorientuje se, někam jde, zastaví se a "přemýšlí a přemýšlí"... Tohle je nám divné. Dřív utíkal, obíhal všechny fenky v okolí, takže důvod zabloudit v místech, kudy chodil celý svůj život, prostě neměl. I kdyby ho tam sestra chtěla nechat schválně, tak se odtud během půl hoďky domů dostane pomalou chůzí, a on tam byl na jednom místě dva dny a jenom chodil dokola. To od té doby dělá pokaždé, když se někde "ztratí" (a je jedno, jestli je to na zahradě nebo v koutě chodby). Nechápeme, co se stalo. Po tom i přestal brzy žrát a pít, ale to už jsem psala.

máme doma taky 16 letého voříška tedka už žije jen na chodbě kde mám pelíšek a misky protožeje už úplně slepí a chodit dál než po té chodbě se rpostě bojí. sama vím že o smutné rozhodnutí dřív nebo později stejně přijde- za psolední rok měl smrt najazyku 2x jednou kvuli tomu že ho náš Black nešetrně přišláp a podruhé to bylot ěma horkama kdy dostal zánět nosohltanu což je u takhle starého psa docela kritické pokaždé ale stačilo jendoduché přeléčení apejsek žije vesele dál miluje hlazení žrádlo a tak. ale i přesto že vím žedneska je třeba v pohodě vím že se zítra můžu vzbudit a on už tam nebude. jediné co si opravdu nejvíc přeju aby umřel ve spánku a já to nemusela rozhodovat v podstatě za něj. al e když uvidím že už dál žít nechce a nemůže nebudu mu v tom bránit
může to přijít zítra za týden za měsíc ale klidně taky za rok

tymto sa nechcem nikoho dotknut, ale myslim si ze udrziavat pri zivote takehoto psika je skoro tyranie zvierat. je si neviem predstavit ze by sa mne ako cloveku stalo nieco podobne, nemohla by som jest a pit ani chodit na zachod. fakt si myslite ze by som sa tesila zo zivota?ten psik si to nezasluzi. nadovsetko vas miloval, vela si s vami odzil, dal by za vas zivot. prestante byt sebecky a nechajte ho odist. viete kolko krasnych bab ho caka v nebicku?

no já si té zmatenosti taky všimla ze dne na den,ovšem tím neříkám že to ze dne na den bylo, možná jsem si toho nevšimla, nebo jsem tomu nepřikládála vážnost,nebo mě prostě nenapdlo že je to zmatenost. v podstatě mi to došlo poté co jsem si v ordinaci u mvdr přečetla takovej leták,kde se psalo o příznacích stáří a tahle zmatenost tam byla napsaná v důsledku opotřebování mozku, pak už mi to bylo jasný.
ale já být váma, tak k vetovi zajdu, už jen kvůli těm dalším věcem jako padání strsti a ty další co tam píšete, třeba že nechce pít,protože v tomhle případě tam může nějaká nemoc být.můj pudlík krom klasických příznaků stáří,jako ta zmatenost, slepota a hluchota, netrpěl žádnými chorobami a myslím že si užíval do poslední chvíle.byl na tom velmi dobře fyzicky,pač se mnou běhal dokud to šlo po lese za koněm.

Hm... Takže tomu bloudění, chození dokola, zastavování se v koutech a zírání tam do zdi a dalším problémům máme rozumět tak, že chce umřít? Je fakt, že některé věci si člověk nechce připustit, to uznávám a asi mají velkou pravdu i ti, co mi sem píší, že jsme sobečtí, když chceme mít Akimka pořád naživu. Mohl byste mi, prosím, napsat podrobněji a hlavně jasněji, jak byste tohle hodnotil "jeho očima", co nám čím náš pejsek chce říct a hlavně, co máme udělat? Myslíte si, že je správné s ním někam na tu uspávací injekci dojít, a pokud ano, jak se k němu před tím a při tom máme chovat (veterináře v našem okolí zná, nenávidí je a bojí se jich a z nás určitě pozná, že ho povedeme na smrt)?

Po pravdě nás nikoho nenapadlo, že by nám Akim tím divným "zablouděním" v lese a tím, co po jeho nalezení následovalo, chtěl říct, že u nás už být nechce, že chce umřít. Ta mozková mrtvice nám připadala hodně pravděpodobná, čili jsme to brali jako problém somatický a ne psychický. Když ho táta našel, byl prý hrozně šťasný. Jednou nohou pořád třásl a klepal a držel ji skoro pořád zvednutou a nenašlapoval na ní, i když na ní žádné viditelné zranění neměl a osahat si ji nechal úplně normálně. První, na co se vrhl, byla voda a vypil hned všechnu. O té doby začal být zmatený a bloudil i tam, kde to znal. To, že přestal zvládat polykat se skloněnou hlavou jsme považovali za důsledek nějakého ochrnutí svalů v důsledku nějakého dalšího záchvatu té mrtvice, čili také ne za jeho vědomé rozhodnutí nežrat. On k miskám pořád chodil a zkoušel pít a žrát, ale jenom si v nich máchal čumák a pak na nás zoufale koukal. Takže jsme to brali jako "nemoc" a sobecky pořád doufáme, že se zase uzdraví nebo aspoň zlepší (i když už to vypadá dost bledě). Mýlíme se podle Vás v našem pohledu hodně? Jsou takovéhle "nemoci" pouze způsobem, jakým se pejsci snaží lidem říct, že chtějí umřít?

Vrtá mi hlavou ta poslední poznámka. Kdo/co je blízko? Pejsci umírají většinou za úplňku? :-O

My si také přejeme, aby umřel ve spánku a bezbolestně. Toho "rozhodování za něj" se také bojíme, protože máme strach, že mu tím odvedením/odnesením na injekci ublížíme, že to bude brát tak, že už ho nechceme a nemáme ho rádi, že ho odnášíme někam, kde to má spojeno s bolestí, i když víme, že tam nechce a tak.
Mohla bys mi napsat, podle čeho bys viděla, že už dál žít nechce, čím to takový pejsek obvykle řekne?

S dorůstajícím měsícem dorůstají i nádory,těžké choroby a po úplňku často za dva dny přichází konec.

Když mě umíral jezevčík, bylo to poměrně rychlé, naštěstí, ale taky jsem to musela řešit a dát poslední rozhodnutí o injekci, i když veterinář říkal - já ti toho psa zachráním, narvu do něj injekce na srdce, vzmátořim ho, bude eště chvíli žít. Ale protož mi dál vyprávěl o tom, jak pes bude muset být v klidu, nesmět si skočit kvůli slabýmu srdci do postele, nesmět se proběhnout a pořád ho jen hlídat, aby se moc nehýbal, rozhodnutí padlo v minutě - tohle není život pro mého psa, který chce běhat, chce skákat do postele, má svoje kámoše, se kterýma se mordujou a abych každý den v práci trnula hrůzou, že mi doma umírá na selhání srdce a plicní embolii a je sám, tak takovej život jsem pro svýho psa nechtěla. Ono to zní vždycky strašně, když máš rozhodnout o životě svýho zvířete, ale důležitý je, abyste byla s ním, aby nebyl sám a mohl se o vás opřít i v té poslední chvíli. Myslím, že můj pes to věděl, že s ním jsem, protože se pořád koukal, byl klidnej, a já tam s ním byla do posledního dechu. Můžete přece pozvat veterináře domů, aby byl pes v domácím prostředí, víceméně si myslím, že to stejně poznáte sami, něco v těle funguje tak, že to prostě poznáte, že už je ten čas. I moje kamarádka, co nechávala dávat poslední injekci svému briardovi a nejdřív se toho rozhodnutí strašně bála, poznala, že je ten čas. Prostě že si ten pes o to jakoby opravdu řekl. Hlavně být s ním, to si myslím, že je nejdůležitější. Smrt prostě patří k životu, dřív byla mnohem víc součástí života, odehrávala se v domácím prostředí, teď jsme jí uklidili někam na LDN, hospice, nemocnice, domovy důchodců a možná proto je víc než součástí života velkým strašákem, už se neumírá doma za přítomnosti a rozloučení celé rodiny. Možná to teď zní jako veliký patos, ale v podstatě jsem jen chtěla říct, že se toho nesmíte tolik bát.

bergeia no zaprvé bych to viděla asi v jeho očích- ačkoli má šedej zákal v těch očích je furt taková jiskra a ta radost- když dostane nažrat když ho někdo podrbe a tak takže asi v tom, kdyby přestal baštit nebo se mu nechtělo vstát ale hlavně asi pohled by mi to řkel jasně.
P.S. kdybych přecijen musela rozhodnout za něj pozvu veterináře k nám domů a myslím že je to to nejlepší co rpo něj v poslední chvíli mužeš udělat neodvážet ho pryč

Tak už pejska nemáme. Včera ráno umřel.
Předevčírem mu šel táta ukázat sníh, protože Akim sníh vždycky vyloženě miloval. Myslel si, že ho vezme hned dovnitř, ale Akim si chtěl obejít dům, tak šli kolem domu. Bylo to skoro jako psala Jajula o tom jezevčíkovi. Pomalu šel kolem domu, zastavoval se, rozhlížel se, čmuchal. Šel i tam, kde jsou schody (máme dům na svahu), po kterých od svého "zabloudění" v lese chodit nezvládal, tak ho táta vždycky přenesl a Akimek pokračoval v obchůzce dál. Večer potom volala mamce sestra. Akim to slyšel, vstal a šel poslouchat sestru aspoň z mobilu. Dřív k telefonu chodil vždycky, ale poslední dobou už to nedělal, asi protože se mu vstávalo špatně. Včera ráno vstával normálně s tátou, táta mu vyčistil oči, dal mu napít a šel s ním na chvilku ven (Akim byl naučený chodit "na záchod" jenom venku). Potom ho nesl v náručí domů (taky tam máme schody). Akim na chodbě začal koukat na stranu, kde máme velké zrcadlo. Tak se tam s tátou zastavili, podívali se na sebe do zrcadla, táta mu řekl, že je fešák (ono to bude znít komicky a nevěrohodně, ale Akim strašně rád poslouchal, že je fešák, že je krásný a podobné věci, a vždy, když ho sestra načesala, všechny obcházel a nechával se chválit, jak mu to sluší, a když si ho nikdo zrovna nevšímal, šel se prohlížet na chodbu do zrcadla a čekal, až ho někdo přijde obdivovat tam), pohladil ho a nesl ho dál. Pak prý Akimkovi najednou spadla hlava a srdíčko mu dotlouklo. Takže měl snad pěknou smrt, v tátově náručí... i když si táta vyčítá, jestli mu k té smrti nepomohl tím, že ho ven neoblékl a že s ním byl předevčírem tak dlouho venku, když napadl sníh. Ale jak mi sem psalo víc lidí, teď už je mu dobře a nic ho nebolí, takže je to pro něj asi opravdu lepší.

[quote="Bergenia"]

Přeji Akimovi hezké psí nebe a tobě a celé tvé rodině,aby vás ta bolest z jeho odchodu přešla co nejdřív.Stejně ve vás ta jeho dušička uvízla.Ale především vyřiď tatínkovi,že před ním hluboce smekám.
A teď určitě víš,co tátovi koupíš k vánocům---štěňátko.

souhlasím s ostatníma mě takhle v podstatě v náručí umřel kocour a myslím že rpo to milované zvíře je to nejlepší co se mu může nakonci života dopřát držte se

Váš Akim měl obrovské štěstí, že měl vás! On to určitě věděl a spokojeně usnul. Stejně neodešel navždy. Vzpomínka na něj ve vás vždycky zůstane

Bergenia, ať si tatínek nic nevyčítá, pejsek měl krásný život a i konec se svými, které měl tolik rád V podstatě si řekl sám, že už dál nemůže, nemuseli jste to rozhodnout za něj.
Je to hrozně smutné, když držíte v náručí miláčka a víte, že už nikdy... Ale naneštěstí u mě to byla vždy vysvobozující injekce - prasklý nádor na mléčné žláze u naší 16-ti leté fenky a bohužel krvácení do břicha přítelova 7-mi letého NO. Miláčci, zdravím vás za duhový most a moc nám tu všem chybíte

Díky všem za vzkazíky. Obdivuji zdejší zásobu smajlů, některé jsou vážně suprácké. ;-)

Akimek má hrobeček na zahrádce, dokonce mu na něj teta přinesla i kytku, takže ho budeme mít vlastně pořád u nás, i když jenom takhle. Je to divné si zvykat, že už tu s námi není a všichni na to pořád máme občas tendenci zapomínat (a jít se na něj třeba podívat tam, kde měl pelíšek, než nám dojde, že tam už není ani pelíšek, ani pejsek). Asi to chce čas.

Nekoupím. Táta prohlásil, že si psa pořídí, až půjde do penze, aby na něj měl čas a mohl ho pořádně vychovat. Sice nevěřím, že to dodrží, ale myslím si, že bude lepší, když si pejska pořídí sám, až bude chtít a hlavně, jakého bude chtít. Akima měl rád, ale nebyl to jeho "ideální pes". Akim byl takový chovací domácí mazlík, který skoro neštěkal a hlavně nemiloval koupání jako táta. Před Akimem jsme měli Puňťu, černého středního knírače, což byl pes podle tátova gusta. Štěkal na každého jak blázen, všem návštěvám se věšel na kalhoty a hlavně se s tátou chodil za každého počasí od dubna do října koupat do řeky (blázni). Plavali si spokojeně krásně vedle sebe a bylo jim fajn. Bohužel Puňta zuřivě útočil na všechno, co mělo kola, a to se mu stalo osudným. Jednou se mělo jít na procházku, jel náklaďák, sestra prý náklaďák neviděla a tak otevřela vrata, Puňťa vystartoval a vletěl mu rovnou pod kola. :-( To mu mohly být tak čtyři roky nanejvýš. Asi kvůli tomu se táta bojí, že když zase nebude mít na psa dost času (a to teď bohužel opravdu nemá, protože kvůli dojíždění do práce odchází z domova po páté ráno a vrací se většinou až kolem sedmé večer), nebude pes pořádně poslouchat a stane se něco podobného. :-(

Ta montáž štěňátka s jojem je sice povedená, ale... to štěňátko mi připadá, že se kouká strašně smutně, takže mi ten obrázek připadá spíš depresivní než aby potěšil. Ale někdo si vyhrál, to je fakt.

Akimek měl hezkou smrt, doma mezi svými. ted je mu dobře v nebíčku.

Ten konec je opravdu hodně depresivní, možná když ty projevy stáří přichází pomaleji, snáz se na ně zvyká, ale to je těžko říct. Já vím, že Akimkovi také hodně věcí vadilo a jediné, jak v tom pejskovi můžeš pomoct, je snažit se najít nějaký způsob, aby si nemusel tolik uvědomovat, že už něco nemůže. Tedy já psí psycholog nejsem, je to jen můj soukromý názor. Procházky miloval, ale postupně se musely zkrátit - to nám vlastně naznačil sám tím, že se v určité vzdálenosti od domova začal zastavovat a otáčet a i když na povel šel dál, bylo vidět, že už se mu nechce, ale stačilo se otočit směrem k domovu a pádil zase jako tryskáč. Nebo jsme mívali na takové nízké polici v obýváku sáček s psími sušenkami. Akimek byl naučený, že když byl někdo z nás v pokoji a on měl chuť na sušenku, na polici si vyskočil, vzal sáček do zubů a tomu členu rodiny ho přinesl. Když dostal sušenku, pytlík zase odnesl na místo. Když mu začaly vypadávat přední zuby, byl pro něj stále větší problém ten sáček do zubů vzít. Pak už jen vyskakoval na polici, strkal nosem do sáčku, seskakoval dolů, smutně se rozhlížel a pak šel pryč. Když ho někdo viděl a sušenku mu ze sáčku vyndal, vzal si ji, ale radost z toho neměl. Tak mu mamka rituál změnila na to, že sáček sundavala na zem a on ho směrem k jejím nohám došoupal nosem po zemi a pak teprve sušenku dostal - a zase z ní měl radost.
Musíš si sama rozhodnout, jestli svou fenku necháš dožít do pokročilého stáří nebo jí pošleš do nebíčka injekcí dřív. Starý pes je jako starý člověk - jinak se chová, "zblbne", smrdí, klidně se zapomene a udělá třeba hromádku na koberci v obýváku, což by nikdy v mládí neudělal a podobně, už s ním nemůžeš jít na pořádnou vycházku... ale pořád tě má rád a pořád je vděčný za každé pohlazení. (I když... babička mi kdysi povídala, že měli křížence jezevčíka s vlčákem, který ve stáří špatně viděl a ačkoli to nikdy nedělal, začal mít "záchvaty", že najednou bez varování kousnul toho, kdo byl nejblíž, klidně při hlazení. Pak mu prý stačilo říct "co jsi mi to udělal? mně to bolí, teče mi z ruky krev" a on kňučel a tu ruku lízal. Nakonec ho prý kvůli tomu dali utratit.) Hodně lidí nám řeklo a psali to i lidé tady, jak jsi jistě četla, že Akimka týráme tím, že ho "udržujeme při životě", že je to nedůstojné a není to už život. Nevím a ani teď neumím říct, jestli by ta injekce pro něj poté, co ho táta po těch dvou dnech našel "zablouděného" v lese, nebyla lepší, protože pak už nám vlastně přes veškerou péči jen pomalu umíral před očima a byl spíš troska psa než pes. Na druhou stranu od té doby vypadal mnohem vděčnější za každé pohlazení, povídání si s ním, za jakoukoli pozornost než býval před tím a mnohem víc potřeboval "mít smečku pohromadě" - byl nejšťastnější a vyloženě obživl, když jsme byli doma všichni. Možná je to opravdu jen sobectví, ale nikdo z nás by tu injekci pro něj nedokázal zařídit - všichni jsme se na to dívali jako na vraždu člena rodiny, což je nejspíš hodně úchylné, ale my to tak cítili všichni, takže v našem případě nebylo co řešit.

bergenia přesně jak píšeš další omezení u pejska když třeba stářím oslepne je to že se pokud možno nesmí s ničímdoma hýbat stavět něco do cesty a tak. příznaky stáří ja jsem si všimla u našeho čerta přichází jakoby ve vlnách jednou se to třeba během měsíce hodně zhorší a pak se to třeba pul roku drží na stejné hranici a potom se to zase během chvíle zhorší a tak to u nás jde už asi rok nejdřív přestal chodit ven potom už i ze schodů protože nevidí je na něm vidět že by i šel ale už má strach no. stejně tak s jeho zrakem asi ve 13 mu začal šedej zákal ten byl asi do 15 jen na jendom oku ale pka šup a během chvíli byl na obou a tak dále a tak dále

Asi je to hnus co teď řeknu, ale snad mě za to neodsoudíte, ale já už se od Rockyho deseti let (tedy od loňska) připravuju na to, že dřív nabo později odejde. Že už je to starej pán a i to stáří pociťujeme všichni čím dál víc.
Procházky se nám už taky krátí, na gauč a křeslo už nevyskakujeme, ale s obtížemi vylejzáme, ten zadek je děsně těžkej, tak když jsme poblíž, tak mu s tím zadkem už nahoru pomáháme atd. atd. Zatím to jde pozvolna, ale jistě a my to vnímáme čím dál víc. Já i mamka.
Před pár dny byl Rocky u mne přes noc, což u je málokdy od té doby co máma bydlí vedle v paneláku, protože ho vidím kdy chci a přes den minimálně jednou určitě na pár hodinek ho vidím, ale bydlí a spí u mamky už. Teď musela máma brzy ráno odjet pryč, tak se nechtěla zdržovat venčením, tak spal u mne, že s ním půjdu ráno já.
Já však já a vstávání ráno nejde dohromady, tak jsem to řešila šalamounsky, protože jsem spíš sova než skřivan (tedy 100% ne spíš), tak jsme byli ještě naposledy v noci nebo spíš ráno ve 2 hodiny, to nekakal a ráno mě nebudil ani mi nijak neříkal že chce ven a v klidu spal. Tak šel až když přijela máma v 11. hodin. A šli ven a Rocky najednou nechtěl chodit. Furt si sedal a pak i lehal do toho mokra a špíny každé dva tři kroky. O venčení vůbec nemohla být řeč. Vůbec jsme netušili co s ním je a už jsme se chystali pomalu na pohotovost, protože byla sobota, ale v Ústí odpoledne je pohotovost a jinak jsou nonstop na mobilu, ale za tu je příplatek 300kč, za tu odpolední ne, protože ta je podle ordinačních hodin.
No, tak už jsme se pomalu smiřovali, že jedeme. A máma říká:,, Tak s ním ještě zkusíme jít ven." No tak jsme šli a už chodil a bylo to lepší a vyvenčil se, ale ještě i večer chodil stále tak nějak divně na zadní packy a při venčení nám přišlo, že na čůrání stále zvedá nožičku, ale nečůrá.
Chodili jsme s ním každé tři hodiny. Pak v noci už čůral nebo alespoň mi to tak přišlo a ráno už to bylo dobrý. Normálně čůral i kakal a pak měl i ropy a chtěl blbnout, tak se nám ulevilo, ale že jsme měli nahnáno teda.
Taky už si uvědomujeme, že už musíme počítat se vším. A po té co jsem viděla u Budečka, jak strašně rychle může přijít konec, tak se snažím být psychicky připravená na všechno, ale stejně to nějak moc nejde a neumím si to vůbec představit až jednou Rocky odejde. To bude strašný.

Podle mě je hnusný spíš to, že to jednou přijít musí. A to že se na to psychicky připravuješ není hnusný, ale racionální

Na tohle se podle mého názoru připravit nikdy nejde. Můžeš si to myslet, ale když na to příjde.....

ja si taky myslim ze se na to pripravit nejde, da se to rozumove pochopit, ale stejne to s clovekem zacvici. Kdyz mi letos v lete umirala nejstarsi trinactileta ovcice a ja ji drzel pri posledni injekci tak jsem bulel jak maly dite a to si o sobe myslim ze nejsem uplna padavka a to proc odchazi i to ze na to ma vek jsem moc dobre vedel.

Já myslím, že je to v pořádku projevit smutek nad ztrátou dlouholetého přítele, ale důležitý je, nezbavit se té zodpovědnosti bt s ním do toho posledního dechu, aby u toho zvíře, potažmo blízký člověk nebyl sám. Samozřejmě při úrazech a náhlých rychlých úmrtích to dost dobře nelze. Znám dost lidí ve svém okolí, kteří se svým psem na tu poslední injekci posílají své příbuzné, nechtějí to zažít, aby z toho neměli trauma. A to je myslím špatně. Smrt prostě k životu patří a člověk ani zvíře, které s námi žije mnoho let by u ní neměli být sami. Držela jsem za ruku svou babičku, držela jsem i svého pejska. Byl to strašně smutný, ale nebyli sami a odcházeli v přítomnosti těch, které měli rádi.

Já vím, že se na to připravit nejde. Sama jsem to už taky zažila a i když jsem u pejsa v posledních chvílích nebyla (naši mi to zakázali), byla jsem na pár dní vyřazená z provozu. Spíš jsem měla napsat - snažíš se připravit, ale i tak počítej s tím, že to s tebou pořádně zacvičí

Lidi,pořád to mám v paměti jak kdyby to bylo včera..
Neznám nic horšího...vlastně jo..a to jak psala Gerda.Jedna věc by byla daleko horší a to,kdybych tam s ní nebyla,i když to tak v tý chvíli nevypadá.
Myslete na to,protože pak už se to nedá vrátit a budete do smrti žít v pocitu,že jste jí(ho) zradili...

A co když se to nepovede, myslím být s ním? A ne proto že nechci

Tak to já mám pejsu prvního ale moji milovanou číču jsem v tom nechala odnesla jsem ji na veterinu ale dovnitř jsem ji nedokázala odnést šel tam s ní známy dodnes si to vyčítám to jo byla nemosná měla teprv 3 roky Týden předtím se mi na veterině udusil na stole kocourek 2roky byla to rána z čistého nebe prostě jsem tam nemohla sní s tou druhou. Měli přenosnou nemoc FIP zda to někomu něco říká fňuk

Alíku,já nevím,já si nějak nedovedu představit situaci,která by mi zabránila tam nebejt...

rodiče?

No nevím,asi těžko,ale neber to osobně,nemůžu soudit,nežiju tam.Nicméně mě by mohla zastavit nejspíš jen smrt..Prostě to tomu psovi dlužím.Aspoń tohle za to všechno.

Hele holky,je depresivní počasí,tohle je velmi smutné téma a každého ten konec ničí.Úcta k milovanému zvířátku je povinnost,kterou bychom měli všichni splnit do posledního vydechnutí.A už toho nechme,nebo každý,kdo sem vleze pro slzy stejně na monitor neuvidí.

Já jsem vždycky říkala, že bych taky dovnitř do tý ordinace jít nemohla. Když jsme měla Sněhurku (bílou myšku), tak jsem si jí oblíbila a pak začla mít velkej bolák na zádech a moc jí trápil a nemohla se už kvůli němu pohybovat, tak jsem řekla přítelovi, aby až budu v práci aby ji utratil. Musel to ale ikdyž beze mne udělat přesně tak jak jsme chtěla já, tudíž bez trápení a rychle. Popisovat nebudu, ale myslím, že jsem vymyslela nejlepší a nejhumálnější způsob. A on to tak udělal. Alespoň to odpřísáhnul a já mu věřím ikdyž už spolu nejsme.
Myslela jsem že u Rockyho odchodu být taky nebudu moct, že to nezvládnu, ale když jsme zvládla to, že mi umřel babičky Budeček v náručí a my na to byli zcela nepřipraveni, protože den předtím mu zjevně nic nebylo, lítal a blbnul a venčil se v pohodě a žral a druhej den večer najednou konec. Takže to byla fakt rána z čistého nebe, ale jak se říká a je to svatá pravda ,, co tě nezabije, to tě posílí" a to je u mně naprosto svatá pravda, tak vím, že zvládnu jednou být i s Rokýnkem až do konce. Navíc když si uvědomím, že já bých taky nechtěla jednou umřít sama ale v okruhu svých milovaných.
a vím, že se na tonikdy nemohu psychicky připravit a že mě to porazí jednou a budu z toho hotová a....... však víte, ale když to berete jako samozřejmost, že tu někdo je a přijde vám absolutně absurdní že by jednou měl odejít, tak prostě se na to musíte psychicky připravovat a přijmou ten fakt, že jednou odejde. Totéž i u lidí. Já si třeba ještě absolutně nedovedu představit, že by jednou měla umřít moje mamka, přesto už jí je taky skoro 50 (příští rok) a sice doufám, že to je ještě hooooooooooodně ale hoooooooooodně daleko, ale jednou bude muset a to si už vůbec absolutně nedovedu představit. My máme spolu velice silný pouto a vidíme se denně. I se teď přestěhovala vedle do paneláku, aby bydlela u mne blíž, říkáme si aprosto všechno...... Já si to prostě nedovedu představit život bez ní. Ikdyž už mám vlastní život tak ne.

Tak o tom vůbec nepřemýšlej. Protože takhle to jenom přivoláváš, zveš si tu situaci do života. Pust to z hlavy a užívej si přítomnosti, protože když si stvoříš budoucnost strachem, bude přesně taková, jaké se bojíš.

Co se týká konce života, to zvířátko se nikoho na nic neptalo a dalo ti svůj život absolutně. Já to vidím tak, že nemám právo se ptát, jestli můžu nebo unesu, ale musím udělat, co musím. Protože jenom tak trošku splatím ten dluh, který vůči němu mám.

Přijmout ji.

Dobrý den,
jsem v teto diskuzi nová, ale stojím před stejným rozhodnutím, jako někteří z Vás.
Mám skoro 11-letého ovčouna (celý jeho život) a nevím si s ním dál rady. Pořád jsem ho nějak udržovala, trpí samozřejmě na zadní nohy. Pořád byl však živý, jedl a snažil se žít, i když mu zadní tlapky špatně fungovaly. Během posledních 4 dnů strašně sešel a změnil se i výraz jeho očí. Veterinářka mu dala v uterý antibiotika a Metacam, není schopen však chodit a jíst. Rozhoduji se co a jak. Snažím se vidět, co si myslí a mám pocit, že už nechce žít. Vidím to na jeho pohledu. Nechce ven, nechce vstávat, nechce ven. Jako bych to prostě v jeho očích viděla. Je to v tom, že to musíme nejspíš poznat, kdy to udělat a ušetřit ho nějakého trápení. Ven vyjde jen s mojí pomocí, kdy mu držím zadní nohy, na předních se ještě drží.
Stejný pohled jsem viděla i u koní, kterí umřeli za pár dnů. Zamlžené kalné oči bez jiskry. Mám ještě i koně, ten naštěstí je mladý. Jen nevím jak na to, nejraději bych byla, aby vetrinář mu přišek dát injekci k nám domů... to by asi bylo pro něj fajn, Představa, že čekám v čekárně se psem, který umíra není moc fajn. To mi vadí.

věra většina veterinářů tohle umí pochopit a k tobě domů přijedou- ale nenech ho aby se musel dál trápit