Dobrý den, čtu Vaší knihu a velmi mě zaujala váš život, způsob jakým se psi jednáte ..nad některými příběhy jsem jen kroutila hlavou jak umí bý někteří lidé krutí..Před dvěma měsíci mi umřela moje fenka Betynka.Měla jsem jí od svých 11 let prakticky se mnou vyrůstala nemám sourozence a možná i to byl jeden z důvodů proč byla moje nejlepší kamarádka pak začla mít problémy se srdíčkem a k tomu těžkou cukrovku jednoho dne nečekaně odešla.Já na to musím pořád myslet..Vždy sem počítala že bude žít 15 let když pudlové se dožívají vysokého věku.Co bych dala ještě za ty 4 roky..vám umřel pejsek už mockrát..máte nějakou radu jak se s tím lépe vyrovnat?Mám ještě ročního havanského bišonka ale betynka byla Betynka tu už nikdy žádný pes nenahradí..

Rudo, teď jsi vystihl důvod proč se bojím jít po Bardovi do dalšího bígla - bojím se že bych srovnávala a nováček by to musel zákonitě prohrát... Jenže na druhou stranu mi bígl sedí a žádné jiné plemeno mě neoslovuje...

Určitě je pravda, že člověk srovnává. Taky jsem strašně těžce nesla to, že mi o Vánocích 2009 odešla moje milovaná Aginka. Nebudu zde popisovat jak. Ale bylo to pro mne opravdu hrozné. Už jsem si řekla, že pejska nechci, že jednou budu zase takhle trpět. Ale díky Agince jsem nadosmtri odsouzená být ve společnosti pejska, tak jsem si po měsíci přivezla Amálku stejného plemene. Byla a je tak strašně jiná. A bylo s ní i jiné pořízení. To co mi procházelo u Aginky mi dala Amálka svým způsobem sežrat:-) Samozřejmě to byla vše moje vina. Až jsem zajela k p. Desenskému na pokec, kde se mi otevřely oči. Mám jiný přístup a to co bylo špatně se obrátilo. A přitom to není tak těžké. Musím říct, že i vztah mezí mnou a Amálkou je daleko kvalitnější. Píšu to proto, že každý pejsek je jiný. Každý reaguje jinak a proto to srovnávání není na místě, i když se mu člověk těžko ubrání. Taky doporučuji pořídit si nového. Pro mne to bylo teda taky těžké, měla jsem pocit, že Aginku zrazuju, ale ona za tím duhovým mostem určitě ví, že za to, že mám Amálku může ona, protože mi ukázala, jak nádherné je mít někoho jako je pejsek. a Aginka mi v srdci zůstane stále. Hodně štěstí.

Mne umrela prvá doga náhle,po krátkej zdrav.komplikácii.Bolo to rýchle,behom 4 dní.Mala 9.5 roka,nevypadala na umretie.Potom jedného rána,sme prišli z vonku a začali jej tiecť hrozne sliny,bola celá nahrbená,brucho mala tvrdé.Okamžite k nám prišiel vet.z práce (zo zoo) a vzali sme ju do ordinácie.Tam ju otvorili,museli vybrať celú slezinu,stratila vela krvi.Doma žila ešte 3dni,nemohla žrať,iba piť.Vzhladom k veku svoj boj prehrala,bolo to presne 9.1.2002.Bola som v 3 mesiaci tehotenstva k tomu.Zrovna som nastúpila od 6.1. na materskú, a tešila som sa,ako si to budeme spolu užívať.Bola som úplne mimo,doma celý deň sama,pomohlo mi hodne,že som mala ešte kočku,ktorá to vycítila,ako mi je a bola stále pri mne.Pozbierala som sa z toho až potom,čo som z jej pelíšku urobila rozlúčkovú výstavku,z fotiek,jej hračiek,obojku a takto som sa s ňou rozlúčila.Potom sa mi hodne ulavilo.Ďalšieho psa som si mohla kúpiť až za 4 roky,boli to pre mňa hrozné časy.Ale hneď ako to šlo,som si poriadila druhú dogu,a tento rok bostona.Báru s Gerou vobec nezrovnávam,to akoby ste zrovnávali svoje deti,že jeden je takový a druhý makový.Každý pes má svoju osobnosť,ktorá je skvelá práve na tom,že je iná.

Máte někdo problém a tím, že vás trápí výčitky?

V utery mi zemrel fran.buldocek.Bylo mu 8let.matku mu odebrali po porodu,lezel ve vyhrivane decce s plysakem, pani nam ho dala na 7mi tyd. byl hodne citove zalozeny.malem zemrel pred 3lety, zjistili mu spousty onemocneni,ale diky Bohu se z toho dostal..pak se narodily dcery,jsou od sebe po roce.2x se stalo,ze dceru stiskl do prsticku,mela modrinku.Od te doby protoze si chtela hrat,tak jsme ho od ni izolovali nebo byl pod našim dohledem.nebyl zly,utikal pred ni a nekdy zase od ni nechal hladit,davala mu dobroty..manzel dostal od září praci v cizine,na 6mes,jeli jsme s nim s tim,ze pejska vezmeme v druhe fazi s sebou(přísné podmínky převozu)az budeme mit jistotu, že tu budeme delší dobu.Doma mel mistnost s peliskem,prulezkou na zahradu, topeni nastavene,sousedka, kterou znal,se o neho starala.Chodila za nim 3x denne, nosila mu jidlo,delala masaz zad,brala si ho k sobe.ted v utery mel epilepticky zachvat a uz to nerozdychal.mam strasne vycitky,ze sel na druhou kolej pred detmi,byval nekdy i smutny,ze jsem ho malo hladila,malo se mu venovala.pak výčitky,ze jsme odjeli.kdyz jsem se dozvedela,ze zemrel, malem jsem se zhroutila..je to i vycitkama,ze jsem se o neho mela lip starat.brecim,jsem hotova.chudinek muj mala.ani jsem se nerozloucila,aby vedel,ze se vratime.

tchýně má mopsíka a ta ho cpe cukrovím, vše mu dovolí,spí v posteli.já mám hrozné výčitky,jak jsem se k nemu chovala,
.

chovala jste se k němu jako ke psovi, a to je pro psa to nejdůležitější! že byl sám, to není milé, ale stalo se. nikdo to nemohl vědět. Šťasnou cestu mu přeju.

on i behem dne kdyz jsme byli doma hodne spal...divala jsem se na fotky, jezdil s nama na hory,na zahrade grivolal,nebo byl s nami,kdyz jsme byli venku...ja ho mela jako dite,coz asi spravne nebylo a jak se narodily dcery, sel stranou..a ted jak zemrel,mam vycitky.Se sousedkou se ale nemel spatne, spis mi vadi,ze jsrm s nim nebyla a kdyz tu zil, ze jsem si nenasla pro neho vic casu. manzel ma dojem,ze prehanim,ze se s nami mel hezky,.je to chlap no a vidi veci jinak

Nikdo z nás na tom není tak, že by nenašel něco, co by chtěl dělat líp. Ale takový už je život, děláme věci tak, jak to jde za dané situace nejlépe. A vy jste se starala nejen o psa, ale i o děti, tak není divu, že na něj pak zbývalo méně času. To je úplně normální a nemyslím, že je to důvod k výčitkám.

dekuji Vam moc...ono je vzdycky spoustu veci,ktere lze udelat lepe...zpetne si pak clovek rika,ze to a to by zmenil...a co se odjezdu tyka,bylo o neho postarano dobre,on si i zvykl a presne v danou hodinu chodil naproti,byl cily,jedl normalne,zpocatku mu bylo smutno,ale byl v teple doma a lasku i jidlo mel. a ono je tezka volba mezi odcizenim deti s otcem a nebo nechat pejska doma.Meli jsme domluvene cipovani a ockovani..jeste ze k tomu nedoslo.Ja si neumim ani predstavit to cestovani letadlem,chudinek.S manzelem jsme resili prevoz autem. Oba nas to vzalo,manzel ma dojem,ze prehanim.Je to chlap. pry - kolikrat dostal jidlo driv nez ja :) dekuju moc

Dobrý den, predvcerejskem jsem nechala uspat našeho 13 leteho nemocného labradora. Bohužel jsme ani nezjistili, co mu vlastně bylo. Problémy měl od listopadu, rapidně hubnul- z původních 42 se dostal na 24kg. Poslední dny už ani nezral, ležel bez zájmu, byl zmatený a vyloženě se trapil. Vet mu aplikoval t61 přímo do žíly a do asi 5ti vteřin usnul. Doktor během následujících 15min zkoušel,zda srdce už opravdu netluce a pak odjel. Jak jsem u něj potom seděla,viděla jsem zaskuby na tlamicce,cca půl hodiny po injekci a pak,když jsem zkusila srdce,zdálo se mi,že ho cítím. Nicméně mě všichni prohlásili za blázna a cca za hodinu jsme jej pohřbil. Vet mě ujistoval, že dostal silnější dávku, než by měl, ale on byl velký bojovník. Stále mě to trápí a v mé pomatene hlavě se honí myšlenky vykopat hrobecek,jestli opravdu nezije

Smrt pejska je vždy smutná a hodně bolestivá. Podle mě jste nemohla udělat nic jinak a ani mu tady donekonečna prodlužovat život pouze proto, že ho milujete. Naše sousedka též nedávno nechala uspat pejska, začal z ničeho nic hubnout, pak i zrát, začal krvácet ....prý karcinom slinivky, my si myslíme i nemoc jater....ale k Vám, pejsek s Vámi měl krásný život, byla jste u něho a milujete ho, on to ví i cítil ....věrim, že se jednou shledate, že jeho duše bude stále u vás....nemůžeme za každou cenu držet je tady...trpěl by. Drzte se, opatrujte se. Ono tu největší bolest vyléčí cas....dala jste mu krásný život po boku s vámi, víc dělat jste nemohla a nemůžete.

Děkuji Vám za slova útěchy. Asi máte pravdu v tom, že jsem ukončila jeho trápení a že už je mu teď líp, ale já se s tím pořád nedokážu vyrovnat. Věděla jsem, že to bude těžký, ale netušila jsem jak moc. On mě ještě ve středu odpoledne přišel přivítat,šli jsme na procházku,zavedl mě na hřbitov, koukal na tu bránu a pak na mě a nazpět jsem ho musela táhnout na voditku,pořád se ohlizel. Možná jsem si to vložila špatně, ale brala jsem to jako znamení, že už nechce dal žít. Večer se asi dvě hodiny třásl bolesti a já si řekla dost, musím mu pomoct. Když přijel vet, ležel klidně a smirene na zahradě a u injekce se ani nepohnul. Možná to chtěl a nebo jsem si to jen špatně vylozila a chtěl ještě žít. Beru to od sebe jako zradu pro mého nejmilovanejsiho a jediného psa, který se mnou prožil půlku života

Měl bolesti a hodně zhubl. Navíc pes to vycítí...kdyby chtěl ještě bojovat tak se zvedl a chtěl by od veterináře odejít dal....udělala jste dobře, vy sama kdyby jste měla velké bolesti a nebylo vám dobře, taky by jste byla rada že by vám od bolesti ulevili. Víte, nemůžeme tady pejsky sobecky držet ....byl nemocný, když byjste ho nechala akorát by jste prodlužovala jeho trápení....dnes by jste ho drzela sice v náručí, ale jemu by bylo hodně špatně ....měla by jste ho u sebe, ale za jakou cenu? Že on by se trápil.
Jávvěřím,že duše pejska jsou s námi až než odsud neodejdeme i my. Tohle vše preboli, časem, určité ne hned. Je to bolest tak silna že se na ní nedá připravit ....drzte se. Nebojte, on ví jak moc ho milujete.chce to cas. Ten jediny muze pomoct. Ja jsem tyden nemohla vubec fungovat jen jsem brecela.....i pak jsem brecela castokrat. Spravi se to, bolest ustoupi....

Naše kočka mohla spokojeně odejít minulý týden. Věděla to ona, věděla jsem to já. Bohužel můj parner jí chce prodloužit život. Z mého pohledu prodloužit utrpení. Nechal kočku léčit. Takže místo toho, aby kočka lítala po louce, schovávala se a utíkala před psema, tak jak to dělá vždycky, aby se v noci toulala a lovila myši, tak sedí na zahradě a čeká. Čeká na to, až jí bude opravdu hodně zle, abysme všichni konečně dospěli k názoru, že je pro ní lepší odejít. U našeho předešlého psa to probíhalo podobně. Také byl léčen, ačkoli on i ostatní věděli, že je to pouze na pár dní. Nakonec jsme ho vezli na poslední injekci a on bolestivě kňučel. Prosili jsme lidi v čekárně, aby nás pustili, abysme tam nemuseli čekat. Asi tušíte, jak mi bylo. Jsem naprosto proti prodlužování týrání zvířete v zájmu "aby si tu ještě pár dní pobyl". Pes se bude dlouho tvářit, že je vše ok, nebude dávat najevo, jak moc mu je zle, o to horší je to pro vás, když to konečně pochopíte. Když pochopíte za jakou cenu, jste mu prodloužili utrpení, .... Když budete mí zkušenost s více psema, poznáte jak to chodí, už se to tu psalo. Zvíře je nemocné a pořád se to zhoršuje, pak se mu najednou z ničeho nic udělá dobře a to je dle mého názoru přesně ten moment, kdy byste ho měli nechat odejít, když je mu dobře. Člověku tato výsada dopřána není, ale jako páníček tu možnost máte.

Verčo, naprostý souhlas!

Jj. Je to těžké, ale nemůžeme tady nikoho - zvířata, lidi, psy,atd držet jen proto že my je máme tak moc radi. Je to těžké, smutné a bolestivé a kdo to nezazil, nikdy to úplně nepochopi....takové ty řeči prosím té si pořídíte nového...byl už starý.... atd To chce všechno pouze čas, ten jediný zmírní bolest, preboli to a budou vzpomínky.....
Je krásné, že měli hezký život s námi, teď jim je už dobře. Já dodnes zapalují svíčky jak na hrobecku na zahradě, tak i doma....a často vzpomíname. Teď už je pejskovi dobře. Jiného nemáme a zatím nechci ani slyšet.
Drzte se všichni, pokud jste dali uspat pejska že byl nemocný udelali jste dobře, on by vám to veterinář určité rozmluvil kdyby to alespoň trošku šlo ho zachránit. A nebojte, opravdu to chce čas čas čas čas....nikdo a nic jiného nepomůže.

Verča to napsala moc hezky.

Dneska jsme Mourinku nechali odejít. Dáme ji k Maxovi, měli se moc rádi.

To je mi líto. Upřímnou soustrast. Díky vaším reakcím začínám pomalu věřit tomu, že jsem pro něj udělala to nejlepší, co jsem mohla. Od začátku jeho problémů jsme se snažili udělat maximum pro uzdravení, na 5mesicu se jeho stav stabilizovat,už nehubnul,jen i při vyšších krmných dávkách nepribiral. Na jaře se zase zhoršil a už tenkrát nám vet navrhoval uspani. Pejsek ale stále bojoval, měl zájem o okolí, jedl a přestal zvracet. Během naší dovolené jej hlídal brácha a každý den mi volal, že Arny běhá,tahá na voditku a dokonce půl kila přibral. Věřila jsem, že to ještě nevzdal. Po návratu rapidni zhoršení, zhubl 4KG,infuze, po nich se dusil,přestal jist a ztratila se mu ta jiskra z očí. V ten moment jsem poprvé pomyslela,že je konec. Když jsem pak viděla, jak leží na zahradě a třese se bolesti a jeho oči prosí o pomoc, bylo rozhodnuto. Bolí to hodně, ale už si aspoň nevycitam ,že jsem jej zradila,protože jsem do poslední chvíle byla s nim

Ach jo, to je mi moc líto

Měla pěknej život, začalo jí být špatně, až teď cca 2 měsíce zpátky. Původně jí a ségru měl soused zabít, utekly k nám. Vždycky, když jsem přijela večer z práce, tak seděla nad vchodem a čekala. Byla naučená, že když holky dostaly odměnu, tak ona taky, tak se hlásila, abych na ní nezapomněla. Hodila jsem jí kousek salámu a ona ho dokázala chytit pacičkou a o zeď si ho vytáhla nahoru. A takhle si ji budu pamatovat, ještě stále, když přijedu, koukám nahoru, jestli tam nemňouká.

luciwk
Tomuhle rozhodnutí se málokterý milovník zvířat vyhne. I toto je nedílnou součástí života, a právě proto si ho máme užívat tady a teď.
Přeji vám, abyste si prošla tou smutnou fází a na konci bylo odhodlání jít do toho znovu i za tu cenu.
Je tady na světě spousta zvířátek, kteří potřebují lásku a domov.
Já jsem si po smrti své fenky taky nedokázala připustit, že bych mohla mít jiného pejska. Ale doma bylo tak prázno a pusto, tak jsem do toho šla na plný pecky. Z 16ti leté klidné fenky jsem si pořídila torpédo teriéra. Ta mě vyškolila a školí dodnes.

Vidím, že jsme na tom úplně stejně. Já taky, vždycky když přijdu domů, čekám, že Arny přiběhne i s botou nebo polštářem v tlamě a bude vítat a mazlit se. Máme ještě jednoho pejska, křížence, ten to nese hodně špatně, byl s ním 7let,teď je mu 9, takže prakticky celý život. Vždycky na něj vrcel, stekal, skákal po Arnym,aby se šel přivítat. Arny byl totiž hluchý, tak ten mladší jej vždy šel upozornit, že už jsme doma. To prázdno cítím taky. Arnyho byl vždycky plnej dům, a teď je tu ticho. Nad pořízením dalšího pejska neuvažuju ,žádný nebude jako on. Je to moc čerstvý, možná za pár let. Za celý jeho život mě ani nenapadlo, že budu rozhodovat o jeho odchodu. I teď jsem si myslela, že to rozhodne on sám,ale byl velký bojovník a věřím, že by s nama zůstal i přes velké bolesti. Vy už asi máte zkušenosti a poznáte, kdy pejskovi dopřát důstojný konec zivota,ale Arny byl můj první pejsek a i přes to, že jsem měla pocit, že mu v očích vidím,že už nechce žít, pořád pochybuji,že jsem udělala správně :-(

Vždycky, když čtu příběhy o mazlících, kteří nás opustili, znova brečím. Je to pořád krátká doba, co Menek odešel za duhový most. To ticho a prázdno bylo zpočátku k nevydržení. Proto jsem asi zpočátku měla halucinace, že ho slyším na zahradě štěkat....doopravdy. Také jsem v těch prvních dnech dostávala rady, ať si rychle pořídím dalšího psa.
Připadalo mi, že by to byla nepřípustná zrada na Menekovi.....zaplácnout místo......
Později jsem došla k rozhodnutí, že nějakého následníka si pořídím. Prošla jsem všechny možné chovky, které se mi vždycky líbily, ale nakonec jsem došla k rozhodnutí, že zůstanu v rodině. Mám zamluvené štěndo po pejskovi, který se mi vždycky líbil a je ze stejné chovky, jako byl Menek.
Plánované krytí proběhne asi na podzim. Nakonec je dobře, že to není nějak brzy a ve mně se uklidní emoce a na mimino se budu těšit bez toho, abych měla výčitky svědomí, že jsem M. nahradila nějakým jiným pejskem.

Nám naštěstí nikdo neradil, ať si pořídíme dalšího,protože všichni naši známí si prošli odchodem pejska a každý ví, že, jak říkáte "zaplacnout místo ", není tak jednoduché a navíc každý pejsek je jedinečný a jiný a já se právě bojím toho srovnávání. Ale každý to cítí jinak a pro nás je to prostě moc čerstvý. Možná ale za pár měsíců změním názor a pořídím si dalšího stejně jako Vy. Přeji Vám,ať se Váš život zase zaplní s dalším pejskem a dekuju moc všem v této poradne, protože jen díky vám už si aspoň tolik nevycitam, že jsem Arnyho zradila, tím že jsem ukončila jeho život. Doufám,že už se má jen dobře, nic ho neboli a že má v psím nebi pořád plnou misku,spoustu kamarádů a taky nějaký řeky se spoustou kamínků, který vždycky tak rád vytahoval

Víte, to jsou zvířata, oni moc dobře vědí, že nastal jejich čas. Oni se tomu nebrání, protože vědí, že je to příroda. To my lidi, jsme nabyli dojmu, že je vše nesmrtelné, ale není. A právě proto je to tak dokonalé a neopakovatelné. Ta kočka věděla, že je její čas a mně to přišlo, že to přijala, ale člověk se chtěl stavět proti přírodě a dokázat si, že je mocnější. Není. Z mých zkušeností, je možná blbý, takhle to říct, ale ty zvířata nám poskytují vzdělání. Protože to, co pokazíte na jednom, už nezkazíte na dalším. A každá taková zkušenost může tomu dalšímu prodloužit nebo zachránit život. Například, od nemoci první kočky, jsem věděla, jaké jsou příznaky. U Mourinky jsem to poznala ne hned, ale věděla jsem, o co jde. Navíc jsem se poučila a Mourina měla jiné granule, i proto se dožila vyššího věku. Max - pes, mi uštědřil velkou lekci pokory a jsem mu za to moc vděčná. Každé zvíře nám něco předá a učí nás, jde o to se dívat a poslouchat. To nebyla slova útěchy, ale vděčné ohlédnutí.
Přeji vám hodně štěstí ať se rozhodnete jakkoli.
V

Máte pravdu v tom, že každé zvíře nás učí.ať už je to ohledntě nemoci a zdraví,povahy,vycviku-Arny žádný neměl,ale hlavní,co nás naučí a co nám to zvíře dá,aspoň mne,je to,že nás učí brát věci z té lepší stránky a pomáhají nám překonávat právě ty těžké chvíle v životě, aniž by to na nás nechalo vážné nasledky.Arnyho jsme si pořídili,když nám zemřel taťka.Proto jsem mu za vše strašně vděčná a proto jsem to brala tak,že jsem ho zradila.On nás vytáhl z nejhorších chvílí našeho zivota.Byl velký rostak odmalička,neustále něco nicil trhal atd a my jsme se díky němu mohli smát jeho lumparnam a nemyslet tolik na to,co nás potkalo.Později, když jsem se od mamky odstěhovala, bydlel se mnou a zase jsme prožívali štěstí a smutek.On to vždy vycítil,olizoval mi slzy,byl se mnou a vždy mi pomohl vidět vše z té lepší stránky.Možná proto je pro mě nepředstavitelné pořídit si náhradníka.On tu byl celou dobu jen pro nás a my pro něj,o to hůř to snasim.Každý den na něj myslím,přeji mu dobre ráno a noc,jako by tu byl.Už nebrecim, jen vzpomínám na to hezké a každý den mu dekuju za to,jaký byl a jak nám pomohl.Každý pejsek je jedinečný a já jsem moc vděčná za to,že zrovna Arny se svou povahou si vybral nás jako svou rodinu a prožil s nama 13 krásných let.Ano, zvířata nejspíš ví,kdy nastal jejich čas,ale proč pro nás je to tak těžké to pochopit a přijmout? Váš pejsek Max odešel sám?Psala jste, že s kočičkou jste věděla že se její čas naplnil.Já si totiž pořád nejsem jistá.Omlouvám se za hloupý dotaz

S Mourinou jsem to tušila, protože její ségra Kubíček odešel také na ledviny. Kubíček měl stejné příznaky, přestala být plachá, málo jedla, hodně zhubla, špatná srst a když jsem jí vzala do ruky, tak smrděla. Nevěděla jsem co to je, navíc jsem to dlouho nepozorovala, protože se o kočky nestarám, byly tchýně. Také proto byly tak plaché, kdybych se o ně starala já, mohla jsem je se psema skamarádit a vídala bych stále a dříve bych si všimla, že je něco špatně. Když jsem jela s Mourinou na veterinu, ještě než jsme tam došly, tak se na mě tak zvláštně podívala, jako že: však já vím, co ti řeknou. Prostě to tam bylo. Prosila jsem manžela, aby ji nechal uspat hned, aby tam jen přišel, ale on má potřebu "zachraňovat". Maxovi bylo cca 13, když začal mít v moči krev, udělali mu sono, měl tam nějaký polip, tak mu to vyoperovali a vykastrovali ho. Pak byl chvilku dobrej. Ale už to nebylo ono, byl to pes manžela, ale chodila jsem s ním ven já. Protože nezvládal velké procházky, chodili jsme s ním a s holkama extra po louce, taková krátká procházka, měl dlouhou šňůru, protože neslyšel a vždy se někam rozeběhl. Pak přestal jíst úplně, měl vysoké špatné hodnoty, prosila jsem manžela, ať ho nechá jít, bohužel se nepoučil a opět ho nechal léčit.
Ještě bych pochopila, to když se mu po injekcích udělalo lépe, že bysme to ukončili v tu chvíli, ale bohužel si manžel myslel, že to pozná, kdy Maxovi bude špatně, jenže to prostě přišlo ze dne na den. Ráno jsem odjížděla pryč a už v poledne volal, že je to špatný, že Max brečí bolestí. Hned, jak jsem přijela, vezli jsme ho na veterinu. Jediny, co na celé té situaci bylo správné bylo, že jsem ho hladila a byla jsem tam s ním, když odcházel. Ale to je jen slabá útěcha pro mě. Už jsem měla jednu zkušennost s odchodem svého pejska, tam jsem se myslím zachovala správně. Šestnáctiletá Letinka, byla už hodně nemocná, doktorka mě upozorňovala na to, že to je konec. Po té, co jsem s ní musela jet ve 22 hodin na pohotovost a vysvětlovat jinému doktorovi, co jí vlastně je, když jsem to ani pořádně nevěděla, měla nemocné srdce a asi rakovinu, jsem se rozhodla, že jí dál trápit nenechám. Požádala jsem naší doktorku, ať k nám přijede a uspí ji. Doktorka jí dala něco na spaní, takže o tom ani nevěděla. Byl to můj přítel, který se mnou prožil pubertu a většinu mého života.

Tak to mě mrzí. Z jedné strany chápu Vašeho manžela, protože já tu potřebu zachraňovat mám taky. Z druhé strany chápu Vás,že už jste nechtěla zvířátka déle trápit. Je to strašně těžké rozhodnutí. Když jsem poprvé pomyslela na to,že ho nechám uspat,ikdyz jsem věděla, že jemu se uleví, v ten moment jsem nepřemýšlela nad tím,že už ho nikdy neuvidím. Chtěla jsem mu pomoct. Psala jste, že nejlepší je nechat pejska odejít,když je mu chvíli dobře, ale já na to neměla srdce a pořád doufala,stejně jako Váš manžel,že se to zlepší. Nakonec to u nás dopadlo stejně jako u vás,ikdyz Arny nebrecel bolesti,ale celý se třásl. On nikdy ani neknucel, ikdyz mu pes prokousl varlata a vet to sil zaziva. Byl strašně tvrdý a člověk na něm nepoznal že už je mu opravdu zle. A to je právě ten problém, jak poznat den,kdy se čas naplnil. U něj jsem to viděla na očích. Byly jako by zapadlé bez jiskry,nepritomny pohled, který jen prosil o konec

Kdysi jsem slyšela jednu důležitou větu: Pes tě poprosí jen jednou o ukončení trápení, pak žije jen kvůli tobě.
A neboj, jednou další pes do tvého života přijde. Náhody neexistují. Vím o čem mluvím...

Právě proto, že jsem to zažila u Letinky, věděla jsem, čím vším musela projít, než jsem se rozhodla, já sama. Bylo mi jí tak líto, věděla jsem, že ji už trápím, přestože ostatní mi říkali, že je ještě ok. To střídání lepšího a horšího stavu. Ta beznaděj. Tohle je skutečně těžké rozhodnutí a patří to k životu.

v pondelok 11.4. odišla moja milovaná Zafinka po krátkej a ťažkej chorobe za Dúhový most - nech sú pravdivé tie slová, že raz odbehne od iných zvieratok a príde mi oproti milujem ju

Jsou to těžké chvíle, když odejde navždy někdo, koho milujeme. Jsem s tebou, třeba se tam někde prohání s mým Bonečkem.

ďakujem, veľmi mi chýba, všade ju vidím, ona a ja sme boli jeden človek, canisterapeutka so mnou v službe v AT - bohužial nie som v tom leveli, kedy považujem smrť za súčasť života, najmä ak ide o predčastné úmrtia - mohla tu ešte byť ak by vet spráne diagnostikoval jej chorobu - liečil ju na zápal kĺbov a ona mala karcinóm prsnej žľazy - to sme sa dozvedeli až z vyšetrenia na klinike v Brne - kedy už bolo neskoro , pravidelne sme chodili na kontroly a nikdy nič nezistili - čo viac k tomu dodať - nemala ani 10 rôčkov -